Tento článek nevzniká proto, abych upozornila na svou blbost. Nevzniká ani proto, abyste do komentářů psali, jak jsem nezodpovědná a jak málo vím o světě. Protože tohle všechno jsem už zjistila sama a nepotřebuji k tomu negativní poznámky. Vzniká proto, abych varovala či upozornila další lidi, aby třeba neudělali stejnou chybu jako já. Vzniká proto, abych ukázala, jak málo občas člověk ví a jak neuvěřitelně mohou některé věci skončit. Příběh, který vás třeba chytne za srdce, protože má díky skvělým lidem, kteří mi pomohli, šťastný konec. Ale věřím, že takových šťastný konců je málo, a je potřeba proto dávat příště pozor.
…..Bylo pondělí ráno a já jsem si pomaličku sedala na podlahu v koupelně. V ruce teplou kávu a pohled upřený na bednu, kde na jedné vyvýšené straně byly kamínky a písek, které se postupně svažovaly do slané vody. Moje malá adaptace na moře, které vůbec nebylo mořem. Někde uprostřed byla krásná mušle, kterou jsem si jako suvenýr chtěla dovézt z filipínské pláže. Nene, žádný chráněný druh nebo vyleštěný kousek, ale normální pruhovaná mušle s lehce omlácenými vrcholy. Seděla jsem a pozorovala mušli, která mě od sobotního večera tak nešťastně trápila. Když vykoukla jedna nožička, srdce mi radostí poskočila. Hugo žije. Je to kluk (OK, pohlaví fakt neznám, ale prostě jsem se tak rozhodla) houževnatý a nemůžu ani uvěřit, že pořád hýbe těmi svými tykadly (jak se tomu říká u krabů?). Pomalu nedýchám a snažím se ani nepohnout, abych jej nevyplašila, jinak je celá procedura zjišťování, v jakém je stavu, ztracená. Sekundy se pomaličku vlečou a já se bojím i nadechnout. Druhá nožička zakmitá v prostoru. Hypnotizuji bednu a modlím se, ať Hugo vyleze. Chci vědět, že je v pořádku, chci vědět, že ještě vytáhne klepeta, převrátí mušli a odkráčí pryč někam do klidu. Slyším, jak klepítky ťuká o mušli a dává mi to naději, že je vše OK. Nakonec zahlídnu i jedno klepítko. Po dvaceti minutách svůj boj vzdávám a odcházím do práce s nadějí, že třeba ještě Huga zachráníme. Po tom všem, co už zažil.
Rozumějte, Hugo s námi z Filipín nepřijel dobrovolně, a to se týká obou zúčastněných stran. Přicestoval jako malý imigrant, který nevěděl, co jej čeká a který mě vystresoval na nejvyšší úroveň. To si takhle jeden den jdete po kamenech v zátoce, která vypadá zpustošeně, mezi odpadky se válí bahno a pomlácené lodě na okraji vypadají, že už vodu chvíli neviděly. A když už odcházíte, protože slunce praží o 106 a vám se potí i malíček u nohy, na zemi zahlédnete takovou normální mušli. A jelikož si žádnou do té doby nevezmete, rozhodnete si tuhle jednu pomlácenou zašedlou vyschlou mušli vzít. Beru ji do ruky, otáčím v ruce, je prázdná, lehká a dokonce ani nezapáchá, a tak si říkám, že zde již nějakou chvíli leží. Dám ji do sáčku a od té doby zůstává v batohu. A v tom batohu zůstane následujících 72 hodin, kdy je vystavena teplotám přímého slunce i teplotám klimatizovaného letadla. Tahle mušle s námi během těch 72 hodin proletí několik zemí, stráví spoustu času ve vzduchu v letadle, projde všemi kontrolami na každém letišti a dokonce se ještě trochu podívá po památkách. Když konečně v sobotu večer vybalím veškeré věci a narazím i na danou mušli, vytáhnu ji a rozhodnu se dát do čisté vody trochu umýt. Napustím z kohoutku vodu do lavoru a mušli tam ponořím. Když se do koupelny po nějaké chvíli vrátím, koukám, že v lavoru je písek. Jenže ono to není jediné překvapení. Ta mušle se hýbe. Ta mušle MÁ NOŽIČKY. Nejsem si jistá, jestli mě v tu chvíli popadla panika, že jsem se zbláznila, nebo že mi z mušle leze obří pavouk, kterého ty tenké černé nohy připomínají. Krve by se ve mě nedořezal. A tak jen stojím a pozoruji, jak mi cvaká mušle po lavoru.
Další kroky jsou jasné, běžím k počítači a začínají hodiny googlování. Prvotní šok je jasný. Jak proboha mohl přežít cestu? Je jasné, že je to nějaký poustevník. Hledám odkazy co a jak. Hledám obrázky, ale Hugova podobizna nikde. Začínám být zděšená. Všude píšou, že tyhle zvířátka jsou super citlivé na změnu teploty. Na změnu vlhkosti. Nepřežijí sladkou chlorovanou vodu. Jsem vyděšená, co mám dělat, protože tenhle neřád očividně přežil všechno a mnohem více. Všude píšou, že se jim nemá solit stolní solí, kterou stejně doma nemám. Hledám mořskou sůl, kterou si doma hýčkám, špetku rozpouštím ve vodě, ochutnávám a snažím se sakra vzpomenout, jak slané byl moře. Netuším. Slanou vodu opatrně nalévám do lavoru a netuším, jak mám asi tak zajistit vodu bez chloru a amoniaku. Je sobota, po deváté hodině, nikdo z mých přátel nemá mořské ani jiné akvárko, nikdo netuší, co dělat. Seberu bylinkám kamínky z udržovacích misek a propláchnu je v horké vodě. Nechám je vychladnout a dávám je do lavoru, pokládám na ně mušli, všude píšou, že poustevníci potřebují pustinu a k tomu misku se sladkou vodou a misku se slanou vodou. Odcházím a když se vrátím, mušle odpochodovala zpátky do vody a celá se ponořila. OK. Tak chceš být ve vodě, budeš tam. Jet lag a únava mě nakonec ukolébají k spánku a já si říkám, co když už ráno bude mrtvý. A co když bude žít?
Ráno vstanu a běžím do koupelny. Mušle je na jiném místě. Ale když si Hugo zaleze, nejde vidět ani klepítko, prostě nic. Je to takový drobek do super velké mušle, že ani nechápu, jak tu mušli utáhne. Posouvám mušli na souš, abych zjistila, jestli je naživu. Po chvilce, kdy ani nedýchám, se začnou plazit ven nožičky. Další googlování. Házím mu tam trochu zeleniny a posílám drahého pro písek na pískoviště a pak jej převařujeme. Někdo si vaří na snídani vajíčka a někdo písek no. V ZOO nás pošlou prakticky do háje a v Mořském světě vyděsíme paní na pokladně. Máme si napsat email. Mimochodem na email dodnes nikdo neodpověděl, což svědčí o tom, jak moc jde těmto lidem o záchranu zvířecího života. U kamarádů jsem stále neúspěšná, v diskuzích mi doporučují podat si inzerát, že se jej třeba někdo ujme. Nechci žádné peníze, chci prostě, aby přežil. V tuto chvíli se svět začne točit kolem toho, jak přežít. V nějakém tom zvířecím obchůdku kupujeme roztoky na úpravu vody pro kraby na slanou a nějaké žrádlo. Tentokrát už ve větší bedýnce simuluji naklonění břeh, kde na jedné straně je voda a na druhé písek. Hugo si vždy sleze do vody. Z nové upravené vody má očividně větší radost než z té s mořskou solí, trochu se proběhne a dá si i něco do tlamky. Opět přichází noc a já si říkám, že to prostě nedá. Ráno je mušle obrácená a já už pomaličku brečím, že Hugo umřel. Je pondělí ráno a mušle se nehýbe. I když občasný zvuk popraskávání zevnitř mi dává naději, že třeba tam ještě je. A tak si vařím kávu a usedám na podlahu v koupelně……
A v ten den zafungoval snad nějaký ten krabí nebo poustevníčkům anděl a já se kontaktuji s člověkem, které má řešení, který ví, jak Hugovi zajistit bezpečné akvárium. Je odpoledne a já vím, že pokud počkám až po práci, už to neklapne. Vrhám nejprosebnější pohledy na šefíka, že prostě teď jde už o všechno a že Hugovi jde o minuty. Potřebuje do správně slané vody, potřebuji svůj kyslík, potřebuje klid a žrádlo. A když už toho přežil tolik. Utíkám domů a přesouvám mušli do sáčku, ještě ji pěkně obalím šálami, aby se mi třeba teď nenachladil. Prý kdyby umřel, tak z té mušle vypadne. Trošku s ní zakvedlám a nic nepadá. Slyším cvakání, takže je pořád naděje. Sedám na autobus a jedu na druhou stranu Prahy dát mu ještě šanci. A nakonec ji dostane. Dostane to nejkrásnější ubytování a hned co si projde nějakou tou karanténou a identifikací, třebas dostane i nový hezký domov někde ve velké akváriu s dalšími potvůrkami. A bude tam třeba i méně v nebezpečí, než by byl v moři. Kdoví. Na druhý den volám a maličký se rozkoukal a svižně si to tam obydlel, dokonce i vylezl a trochu se najedl. To je pro mě dobré znamení a padá mi obrovský kámen ze srdce. Vím, že je to moje chyba, co vše musel prožít a přežít a vím, že jsem napáchala spoustu škody. A věřte mi, že mě to moc mrzí. Proto bych na vás chtěla apelovat, abyste nebyli takoví ignoranti jako já a trochu více se o tyto věci starali. Abyste ideálně ty mušle na pláži nesbírali a abyste je vlastně ani nekupovali, aby je z těch pláží nesbírali obchodníci. Nebereme si jen tak nějakou vzpomínku, ale bereme domov těm, kteří jej potřebují. Třeba jen tímto v budoucnu zachráníme spoustu malých krabíků.
Kašulčin Svět 