Myšlenka

Po ukončení bakalářského studia jsem se i přes nástup na nové pracoviště rozhodla, že si dodělám inženýra a tím to pro mě končí. Výzkum jako takový spolu se studiem nenaplňovaly moje ideje, co je to věda, a já jsem se dále nechtěla této komedie účastnit. Na novém pracovišti však nastala jiná situace. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala do rukou báječné šéfové, která si záhadným způsobem dokáže udržet autoritu, být tvrdá a nekompromisní, a to vše s přátelským a motivujícím přístupem ke svým studentům. Neříkám, že to s ní bylo vždy jednoduché, jelikož jako matka na plný úvazek, zaměstnanec fakulty a učitel v jedné roli měla omezené časové možnosti a spousta práce pak byla přesunuta na její studenty. Ale vždy dokázala dát najevo, že práci oceňuje a člověka tak trochu hřála její důvěra, která prostě nešla zradit. Po intenzivní práci ve výzkumu pod jejím vedením se otevřela možnost doktorského studia, kterou jsem se rozhodla využít. Ano, věděla jsem, že stipendium je jen směšná částka na živobytí a že člověk odpracuje někdy i více než 14 hodin denně, ale nabízelo možnosti dalšího výzkumu, práce a praxe do budoucnosti. Navíc, když má někdo fajn šéfa, který si vždy najde čas s ním probrat práci či najít další řešení (když práce nejde), moc se mu odcházet nechce. Člověk nikdy neví, co ho kde čeká.

Už při nástupu na doktorské studium jsme mluvily o tom, že bych chtěla vycestovat na nějakou stáž. Jako problém se ukázal být především zdroj financování, který v laboratoři chyběl, a musely jsme tedy hledat jiné cesty. Šéfová mezitím dostala navazující grant, který zahrnoval také projekt na americkém pracovišti. Práce byla zatím odložena, protože cestu nebylo z čeho zaplatit. Pak se však nějakou náhodou šéfová dostala k informacím ohledně Fulbrightova stipendia přes jinou studentku, která pak Fulbrighta dostala a navrhla mi, ať to zkusím také. Po přečetní informací na netu jsem tomu mnoho šancí nedávala, jelikož se jedná o prestižní záležitost a není jednoduché stipendium získat. Šéfová však byla neoblomná, a tak trochu mě do celé situace tlačila s tím, že nevidí důvod, proč bych na to neměla. To jsem byla ve druhém ročníku svého PhD a na jaře jsem se účastnila několika školení ohledně stipendia. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Daly jsme dohromady projekt, který jsem chtěla v USA splnit a který byl součástí grantu (a bylo tak zajištěno jeho financování). Šéfová pro mě vykomunikovala celou spolupráci s pracovištěm na Stanfordově univerzitě v Kalifornii a sehnaly jsme zvací dopis. To jsem pořád netušila do čeho jdu. Teď bych si to dvakrát rozmyslela, ale v průběhu procesu už jsem prostě nemohla couvnout. Začala jsem psát eseje, shánět doporučující dopisy, dodělávat zkoušky na PhD a komunikovat s Fulbrightovou komisí. Celou dobu mě šéfová přesvědčovala, že to půjde. A nakonec to šlo. I když to bylo náročné, měla jsem její plnou podporu (i když pořád jsem musela vykazovat výsledky v laboratoři, abych nezlenivěla) a často jsem potřebovala věci zařídit i v pracovní den. Tak si vlastně říkám, že celá myšlenka vznikla v její hlavě a já jsem měla to štěstí, že jsem byla zasazena do jejího příběhu:)))

-> Podání přihlášky

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.